Vážení přátelé,
jestli někdo chcete vědět, jak vypadá den blbec, tak vám to popíšu.
Je sobota, den, kdy hlídáme vnoučata. Ráno jsem všem udělala snídani, smíchala kastrol salátu a s dětmi udělala úkoly . Nic nenasvědčovalo tomu, že to bude den průšvih. Abychom naše mladé dostatečně nakrmili a oslavili tím Filipovy třicetiny, upekla jsem macaté kuřátko a každému řízek k salátu. Když všichni vše snědli, odešli, a my s Mírou připravili noty na vystoupení v Žilině.
Už když jsme jeli tam a v Rozdělově nastoupila kamarádka Hanka, měla jsem zlé tušení, že se něco špatného stane. Už pár set metrů před Žilinou začalo pod autem něco ťukat. Jen lehce, ale já jsem se lekla, že ztratíme kolo... Jen, jako bych tušila co přijde. Koncert pro 13 lidí v kostele dopadl jakž takž a potom, co jsem tam nechala kabelku, mi připadalo velice vtipné rozebírat přesilovku soubor Smetana Slovanka 25 : 11 místním + 2 rodinní příslušníci.
Za cedulí Žilina to začalo klepat, až to nepřirozeně cuklo s autem a pak už jen skřípění brzd a kotoučem o vozovku. Míra má reakce dvacetiletého mladíka a tak udržel vůz na silnici s přehledem, přestože kolo ulétlo daleko do pole. Vyběhla jsem z vozu hledat pneumatiku a odskočila si do lesíku.
Mezitím nás dojeli kolegové zpěváci, kteří jednak vezli mojí zapomenutou kabelku, jeden z nich pomohl kolo nasadit, a druzí odvezli do Kladna kamarádku Hanku. Moc to nasadit nešlo, prostě den blbec v proudu, ale další pomocníci následovali ve dvou vozech, zapáčili až se to povedlo. Odjeli a Míra si všiml podložky, kvůli níž se nechtělo znovu kolo otáčet, proto s posledním kamarádem Jardou znovu kolo odmontoval. Dali podložku a utáhli šrouby. Jeli jsme pomalu zpět a ťukalo to znovu, necelý kilometr před Kladnem na rovince ulétlo kolo podruhé, tentokrát daleko do lesa. Jaká je pravděpodobnost, že se totéž stane 2x za jeden den? Zastavil cizí sympatický mladík a pomohl nám s baterkou opět nezištně hledat za šera v lese kolo.
Mám nemocné nohy, sama bych ho nikdy nenašla, ani Míra. Objížděli nás požárníci, zastavili, aby se zeptali, jestli něco nepotřebujeme a zda se někomu něco nestalo. Ujistili jsme je, že nám nemohou pomoci, poděkovali jsme a oni odjeli.
Když ten mladík našel pneumatiku v lese, zavolala jsem synovi Filipovi, aby přijel. Odvezl nás domů, mě zmrzlou jako preclík a tátu nechal převléknout.
Zajeli spolu do dílny pro náhradní kolo, kratší šrouby, spravili Xantii a odvezl Míru domů. Při té dvojnásobné smůle jsme měli veliké štěstí na lidskou solidaritu, ve kterou už jsem v dnešní době ani nedoufala.
