Lidickou Madonu jsem udělala speciálně pro Lidice, jako uzavření jedné příhody z dávné
minulosti.
Babička Slávka byla po narození maminky Evičky (1940) znovu těhotná právě jen do dne Lidické tragédie. Dědeček Josef Popek jezdil několik dní malovat starostu Lidic. I ten den se sebral a jel na kole přes pole s taškou malířských pomůcek, ovšem píchnul duši o něco ostrého.
Místo, aby se vrátil domů, jel to spláchnout do hospody, kde seděl do večera a netušil co se děje. Babička, která slyšela od někoho o tom, že lidické ženy vezou do kladenského gymnázia,
dospěla k hrůzné představě, že dědu zabili. Hrůzou možná omdlela nebo co, sama nevěděla, ale potratila. Ovšem miminko v ní bylo už příliš veliké, aby ho samovolně potratila.
Děda večer přišel a honem utíkal k sousedovi, aby zavolal příbuznému, doktoru Chodovi (léčil i Antonína Zápotockého), a ten přijel se sanitou pro babičku. Odvezl jí do pražského sanatoria, kde jí
operoval. Dítě zčernalo a babičce vzali i dělohu, protože měla těžký zánět a jen taktak jí zachránili život.
Celé rodině to pomotalo život. Musela jsem vytvořit opukovou Madonu, Lidickou Madonu jako symbol všech maminek, které ztratily své děti. Ta nejstrašnější ztráta pro ženu. Také jsem byla vděčná, že nezabili dědečka. Netušila jsem, že by cizího člověka zastavili a ani by mu německé hlídky nedovolily vejít do Lidic. Dlouhá léta jsem přemýšlela, jakým způsobem jim to projevit a Lidická Madona byla moje volba.
Teď jsem strašně zklamaná, že nová expozice byla svěřená do rukou nové kurátorky, která nemá s Lidicemi nic společného a tvrdě upřednostňuje cizí výtvarníky, na úkor regionálních výtvarníků Kladna.
Moje snaha vyšla naplano, Madona je a bude uložená v depozitáři Lidické galerie, než se rozpadne a já mám jen oči pro pláč. Asi by pomohlo o ní psát. Chtěla jsem jí dát Lidicím, ale jak to vypadá, tak jsem jí dala Národní galerii, která si jí neumí vážit, místo lidickým rodákům.
minulosti.
Babička Slávka byla po narození maminky Evičky (1940) znovu těhotná právě jen do dne Lidické tragédie. Dědeček Josef Popek jezdil několik dní malovat starostu Lidic. I ten den se sebral a jel na kole přes pole s taškou malířských pomůcek, ovšem píchnul duši o něco ostrého.
Místo, aby se vrátil domů, jel to spláchnout do hospody, kde seděl do večera a netušil co se děje. Babička, která slyšela od někoho o tom, že lidické ženy vezou do kladenského gymnázia,
dospěla k hrůzné představě, že dědu zabili. Hrůzou možná omdlela nebo co, sama nevěděla, ale potratila. Ovšem miminko v ní bylo už příliš veliké, aby ho samovolně potratila.
Děda večer přišel a honem utíkal k sousedovi, aby zavolal příbuznému, doktoru Chodovi (léčil i Antonína Zápotockého), a ten přijel se sanitou pro babičku. Odvezl jí do pražského sanatoria, kde jí
operoval. Dítě zčernalo a babičce vzali i dělohu, protože měla těžký zánět a jen taktak jí zachránili život.
Celé rodině to pomotalo život. Musela jsem vytvořit opukovou Madonu, Lidickou Madonu jako symbol všech maminek, které ztratily své děti. Ta nejstrašnější ztráta pro ženu. Také jsem byla vděčná, že nezabili dědečka. Netušila jsem, že by cizího člověka zastavili a ani by mu německé hlídky nedovolily vejít do Lidic. Dlouhá léta jsem přemýšlela, jakým způsobem jim to projevit a Lidická Madona byla moje volba.
Teď jsem strašně zklamaná, že nová expozice byla svěřená do rukou nové kurátorky, která nemá s Lidicemi nic společného a tvrdě upřednostňuje cizí výtvarníky, na úkor regionálních výtvarníků Kladna.
Moje snaha vyšla naplano, Madona je a bude uložená v depozitáři Lidické galerie, než se rozpadne a já mám jen oči pro pláč. Asi by pomohlo o ní psát. Chtěla jsem jí dát Lidicím, ale jak to vypadá, tak jsem jí dala Národní galerii, která si jí neumí vážit, místo lidickým rodákům.
